Rozhovor
Anti-flag jsou jednou z největších a nejznámějších aktivistických kapel na nezávislé scéně. To platilo minimálně donedávna, protože s posledním albem tato kapela přešla na velké korporativní vydavatelství (tzv. major label). Jejich melodický, zpěvný Punkrock působí nakažlivě už přes deset let, stejně tak jako jejich chvílemi úderné, k zamyšlení nutící texty.
Ať už jde o koncert přes silný aparát před vyprodanou halou, nebo o akustické vystoupení v předních řadách protiválečné demonstrace Anti-flag rozdávají pozitivní emoce a silné poselství. O jejich politice, kampani Punkvoter i přechodu k major labelu jsme si povídali před jejich zimním pražským koncertem.
Můžeš se prosím tě na začátek představit?
Jmenuji se Chris alias Číslo 2 (Number 2) a hraji na baskytaru a zpívám v kapele Anti-flag. Můžeš nám stručně říct, o čem Anti-flag jako kapela jsou? Anti-flag se už svým jménem (flag = vlajka, pozn. překladatele) snaží zvýšit povědomí o katastrofických důsledcích nacionalismu. Zvláště v naší zemi - Spojených státech amerických - byl nacionalismus využíván doslova v každé válce, které se USA zúčastnily. Mávají vlajkou a říkají, že když nesouhlasíš s politiky, když nesouhlasíš s vlajkou, pak nejsi patriot a nejsi loajální ke své zemi. My se snažíme zbourat neviditelné bariéry mezi lidmi, ať už to jsou vlajky, země, odkud kdo pochází, rasa, pohlaví, sexuální orientace, všechny zdánlivě podružné věci, které se vlády a lidé u moci snaží použít k tomu, aby nás od sebe oddělili. Anti-flag znamená zbořit tyhle neviditelné bariéry a žít nikoli jako občané jedné vlajky, ale jako občané jedné celosvětové země. Zajímalo by mě, jestli při současné situaci nemáte v USA se svým poselstvím problémy. Jak se na něj lidé tváří? Ano, jsou děcka, co nosí trička Anti-flag a dostávají se kvůli tomu do rvaček. Lidé na ně útočí kvůli tomu, co si myslí. Naše země by měla být zemí svobody, kde si každý může říkat co chce. Ale někteří lidé jsou tak indoktrinováni nacionalismem, že kdykoliv vidí jakýkoli útok na tyto pozice, stávají se násilnými. Kvůli tomu využíváme ten druh obrázků, jaký využíváme. Chceme lidi rozčílit, aby si položili otázky: proč si myslím, že je tenhle kus hadru tak důležitý? Proč se nezajímám o to, co je ten člověk zač a proč dělá tohle prohlášení? Někdy to funguje, zvláště v případě dětí a jejich rodičů. Někdo jde na koncert Anti-flag a odnese si nějakou literaturu, třeba časopis jako je ten váš. Pak přijde domů v tričku Anti-flag a rodiče se ho zeptají: "Co to děláš? Co to má znamenat?" A oni můžou odpovědět. V USA děti nosí domů materiály Military Free Zone, což je organizace, kterou jsme vytvořili. Jde o to, že Bushova administrativa schválila zákon, že jakákoli škola, která dostává státní dotace, musí předat soukromá data studentů armádním verbířům. Před schválením tohoto zákona to bylo tak, že aby škola předala jeho informace armádě, muselo dítě vyplnit formulář a nechat ho podepsat rodičům. Dnes musí všechny školy, co berou státní dotace - což je asi 90% škol - tyto informace předávat automaticky. Když jsi rodič, který nechce, aby armáda dostala informace o tvém dítěti, musíš o tom vyplnit prohlášení. Ale formulář k tomu nikde nenajdeš. Takže my se snažíme, aby tyto formuláře byly dostupné. Vytvořili jsme petici proti tomuto zákonu, kterou chceme přinést do Kongresu a říct: "tohle množství lidí tomu říká ne a vy nemůžete takovéhle zákony ukrývat za fantastická jména, jako je "No Child Left Behind Act" (zákon se jmenuje "Žádné dítě nezůstane stranou" - pozn. překladatele). Kdo chce nechat své dítě stranou? Já ne. Cílem těchto iniciativ je zapojit lidi. A jak jsem mluvil o děcku, co přijde domů z koncertu Anti-flag, tak ono může tyhle věci ukázat rodičům a oni si pak mohou říct: "Aha, možná to není jenom o pálení vlajky, ale je za tím nějaké poselství. Ti lidé se starají o to, co se ve světe kolem nich děje." Někdy je těžké tyhle předsudky odbourat, například když přijedeš do Texasu a někdo ti propíchá pneumatiky, protože se tvoje kapela jmenuje Anti-flag. Ale je to proces a v jeho průběhu to je občas opravdu těžké a jindy to jde mnohem lépe. Nechci říct, že s s prezidentem jako je Bush, to jde lépe - protože problémy, které způsobil na celém světě padají na hlavu nás všech - ale sociální uvědomění jako důsledek Bushova působení a tlaku pravice vzrůstá a lidi si říkají: "Teď je čas to změnit." Zrovna včera jsme hráli v Německu a tam je tlak ze strany pravicové křesťanské vlády, v Anglii je tlak ze strany pravicové křesťanské vlády - stejně tak jako v USA - a působí to skoro tak, jako by mobilizovali vojsko. To je jedna věc. Na druhou stranu, levice se zdá být větší než kdykoli před tím a víc a víc lidí se zapojuje do globální politiky. Proto si myslím, že v určitém směru to je jednodušší, protože máme víc spojenců; v určitém směru to je těžší, protože je jasné, že boj už vypuknul. Byly jste jednou z nejvíce aktivních kapel v kampani Punkvoter. Můžeš nám o té kampani a důvodech, proč jste se do ní zapojili, něco říci? Rozhodnutí účastnit se této kampaně bylo velmi složité a mnohovrstevné. Neexistuje způsob, jak by si kdokoli z nás ospravedlnil to, že by jsme lidem říkali, aby volili Johna Kerryho. V žádném případě jsme ho neviděli jako řešení problému s Georgem Bushem. Ve skutečnosti byl Kerry stejně tak součástí problému. Nicméně, v USA teď na světlo vylézají různé věci a kdyby byl zvolen John Kerry, tak některé z nich - například noví soudci Nejvyššího soudu - by byly příznivější (i když jen o malinko) pro levici a lidi snažící se o politickou změnu v USA - a v důsledku i v celém světě, kvůli způsobu, jakým funguje globální politika. V tomto smyslu pro nás bylo velice obtížné účastnit se kampaně Punkvoter, protože spousta lidí v ní se snažilo dostat do úřadu demokraty. A za spoustou míst, odkud brali peníze, byli lidé, co se snažili dostat do úřadu demokraty. V tomto smyslu to bylo těžké. Ve smyslu zapojování lidí do politiky a toho, že jsme říkali: "Podívejte, tohle si myslíme o současné situaci, zamyslete se," nemám ani tak moc problém s tím využít k tomu peníze demokratů. V důsledku je hodně složité dostat své myšlenky k lidem, jak koneckonců sám víš. Zvláště tak, aby to bylo v souladu s tvým svědomím. A tak vzít něčí peníze a říct za ně: "Já si myslím tohle a John Kerry je pytel sraček" a vzápětí dodat "Jestli chcete volit, tak máte tyto možnosti - a možnosti byste měli znát, zvláště v těchto těžkých časech", je myslím OK. V tomto smyslu byla kampaň úspěch, protože volební účast v USA velmi vzrostla. To je dobrá věc. Obecně si myslím, že když lidé dostanou informace, dělají pak upřímná rozhodnutí. Doufám, že díky kampani je politika v těchto lidech i po volbách nadále usazena, že se může rozvíjet a projevovat různými způsoby. Není to jenom o volbě prezidenta, ale i o volbách do místních vlád, které podle mě v konečném důsledku mají větší dopad než jednou za čtyři roky volit pro jednoho chlápka. Podle mě přijde skutečná změna v USA na místní, grassroot úrovni. A pokud tam budou aktivističtí, levicoví lidé namísto jejich lidí, budou vyvíjet tlak na další úrovni a pak na další úrovni...Takže, pokud využívají volby ke změně věcí, ať to dělají. Neznám kouzelné slůvko a nevím, jak věci změnit; to je složitý proces. Myslím si, že Punkvoter byl důležitý v tom, že pomohl zvýšit globální povědomí o spoustě věcí spojených s Bushovou administrativou, a pro mě je téměř hlídacím psem, který na něj dává pozor. Celé to je o tom, udělat co jen můžeš právě teď. A to pro nás znamenal Punkvoter. Nejlepší analogie, kterou můžu o volbě mezi Bushem a Kerrym dát, je tahle: Barák hoří a není čas; musíme uhasit oheň a pak můžeme dům opravovat. Kritici kampaně Punkvoter - se kterými souhlasím, i když si uvědomuji, že mám na situaci evropský pohled, nikdy jsem nebyl v USA a neuvědomuji si všechny souvislosti - jí vytýkají, že mladé punkáče a punkerky dostávají do té "špatné" politiky; do oficiální politiky vymezené hranicemi, které udává establishment, do politiky voleb atd. Abych byl upřímný, tohle je jeden z důvodů, proč jsme se kampaně chtěli zúčastnit. Jisté kapely - nebudu je jmenovat - o kterých jsem doufal, že se kampaně zúčastní a řeknou: "Není to jenom o těchto volbách, není to o příštích volbách; není to vůbec o volbách, je to o tom vědět, co se kolem nás děje a získávat informace" - se jí nezúčastnily. Spousta věcí na Punkvoteru byla v tomto duchu. Když si klikneš na webové stránky, přečteš si o Bushovi, o bitvách, které se v USA chystají - to je podle mě skvělé. Důraz na volby tam byl podle mě přidán jenom proto, že spousta těch kapel není vůbec politická. Ukázalo se, že přijdou a mluví o volbách: "Pojďte volit, yeah." A pak je na kapelách jako jsme my, Strike Anywhere a (International) Noise Conspiracy, aby říkali: "Ale ne, není to jenom o volbách, je to o boji za pravdu" a pak jsme se snažili lidi vyzbrojit informacemi, aby se sami rozhodli, co chtějí dělat. Jsou další kapely, které mají velký kredit na grassroot úrovni a které by toto mohly říkat s námi, ale rozhodly se kampaně nezúčastnit a držet se své cesty. To je v pohodě. Občas je pro mě těžké na otázky o Punkvoter odpovídat. Když se mě ptají, proč jsme se zapojili a já se snažím vysvětlit, že jsme to udělali jenom proto, že jsme si mysleli, že by z toho mohlo vylézt něco pozitivního. Myslím, že z toho něco pozitivního také vylezlo. Nedělali jsme to proto, aby lidé chodili ke všem volbám nebo proto, aby se do úřadu dostali demokraté. Kašlat na ně. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale jak jsem řekl, udělali jsme ho a stojíme si za ním. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Spousta lidí v tom projektu nikdy nic politického nedělala, nikdy nebyla zapojena do něčeho, kde by se k něčemu vyjadřovala - například kapela Yellowcard apod.- ty přišli a říkali: "Volte Johna Kerryho." A my: "Ne! My toho chlapíka nepodporujeme." Byl to kolektiv a ty dobře víš, jak kolektiv funguje. Každý má své myšlenky. Četl jsem všechny vaše texty ze všech dosud vydaných alb a zdá se mi, že se čím dál tím více soustředíte na válku. Je to tak, nebo se mi to jenom zdá? Ne! Na novém albu se opravdu snažíme nemít jenom jedno téma. Na albu, o kterém mluvíš, jsme se soustředili na válku proto, že jsme byli oslepeni tehdejšími událostmi. Kdykoli jsi otevřel noviny, kdykoli sis pustil zprávy, všude se mluvilo o válce. Poslouchal jsem Democracy Now a mluvilo se tam o válce, četl jsem Indymedia a psalo se o válce. Taková byla situace. Kdykoli jsem se pokoušel napsat text o něčem jiném, říkal jsem si, že to není tak důležité jako válka. Nové album vidíme spíše jako koncept. Vzali jsme si téma "Za krev a říši" (For Blood And Empire, název posledního alba - pozn. překladatele) a hlavní nástroj neokonzervativců, kterým je Projekt pro nové americké století - a napsali jsme písně o sexismu, lidských a zvířecích právech a dalších hodnotách, které lidé mají nebo které předpokládáme, že mají, a kdykoli jsme začali psát, všechno se nám sešlo v jednom bodě. Když bude pokračovat válka, inzeráty v médiích budou prodávat válku mladým mužům a povzbuzovat méněcennost u žen... S tlakem neokonzervativců souvisí tolik věcí. Na albu máme třináct písní o třinácti různých tématech. Ale když sleduješ červenou nit, řekneš si: "Sakra, to všechno souvisí s neokonzervativní ofenzívou!" Není to tak, že bys to poslouchal a říkal si: "Tahle píseň je proti válce, tahle píseň je proti válce, tahle píseň je proti válce..." Mám z toho hodně dobrý pocit. Jako kapela jsme se vyvinuli. Tím nechci shazovat žádné starší album kvůli tomu, že je o válce. Ty písně jsou dobré, rád je hraji naživo. Ale teď, když jsme v této válce tři roky, vidíme její následky - a o tom je album. Ale sahá mnohem dále. To mě přivádí k otázce o tom, jak vznikají vaše texty. Probíráte je nějak dohromady jako kapela, čtete stejné alternativní zdroje? Texty píšu hlavně já a Justin (zpěvák Justin Sane, pozn. překladatele). Oba píšeme velmi rozdílně a to je podle mě skvělé. Justin píše velmi popisně a ty pak přesně víš, o čem mluví. Já mám radši, když jsou mé texty otevřené více interpretacím. Nemyslím si, že v psaní textu existuje nějaký správný způsob. Když píšu, napadá mě spousta věcí. Justin si vezme něco do hlavy a musí o tom napsat. Učíme se jeden od druhého. Proces probíhá tak, že jeden z nás přijde s kostrou textu a řekneme: "Tohle je téma a myslíme si o tom to a to." Může to být třeba píseň o punkové scéně nebo protestním hnutí; nemusí být o těch nejvážnějších tématech. Přijdeme s tím a bavíme se se zbytkem kapely: "Je to v pohodě? Co si o tom myslíte?" Občas oni přijdou s tématy a já pak napíšu song. Je to hodně o spolupráci. Každý z kapely se podílí na textech i hudbě. Jedno z velkých témat spojených s Anti-flag je váš nedávný přechod z indie labelu na major label, zvláště ve spojení s vaší... ...s naší politikou? Ano, s tím, jak propagujete nezávislá média atd... Vím, že na tuhle otázku odpovídáte pořád, ale... ... ne, to je absolutně v pořádku, já si myslím, že na tuto otázku musíme odpovídat. Začnu takhle: všechno, co jsme kdy udělali, všechna naše rozhodnutí byla výzvou. Zjistili jsme, že pokud naše rozhodnutí nevyvolá v lidech otázky, pokud je občas nerozčílí, pak to není správné rozhodnutí. Pokud bychom udělali nějaký krok a všichni by na to řekli OK a nebavili se o tom, pak bych si říkal, že to nefunguje. Tohle byl jenom další krok v Anti-flag, nechat lidi přemýšlet o cílech, proč jsme to udělali. Jak může člověk využít nástroje, peníze a celou mašinérii pro dobrou věc. Já to na sto procent nevím. Tenhle náš krok je experimentem. Ale viděl jsem a znám lidi, kteří jsou schopni mít daleko větší vliv na lidi než Anti-flag, kdy měli, právě díky využívání těchto věcí. Například? Michael Moore... I přes to, že někteří lidé na levici říkají "kašlat na ně, vždyť oni vlastně nic nedělají". Jsme kapela, jezdíme na turné a hrajeme koncerty. Viděl jsem, jak ve Filadelfii protestovalo celé policejní oddělení proti koncertu Rage Against The Machine. Obklíčili stadion, kde se koncert konal na protest proti tomu, že tahle kapela podporuje Mumiu Abu Jamala. Policie ve všech večerních zprávách říkala rodičům a lidem, aby na ten koncert nechodili a bojkotovali ho, a přesto se prodalo patnáct tisíc lístků. Ve městě, kde mi prodáme pět stovek lístků. Vstupenka na jejich koncert stála patnáct dolarů a z každého lístku šli peníze pro místní charitu; minimálně jeden dolar. Takže, kdyby tam Rage Against The Machine nehráli, jedna z místních charit by minimálně nedostala patnáct tisíc dolarů. Tohle jsou věci, které dávají smysl, s okamžitým účinkem. To jsou věci, které odráží sílu kapely. Dostaneme se někdy na takovou úroveň? Nevím...Chceme se tam dostat? Nevím... Co vím je, že písně, které hrajeme, jsou důležité. Pro nás. A chceme, aby lidé měli příležitost je slyšet kdekoli. Nejsem rád, že uděláme album, které se pak prodává v obchodech. Tím, že vytvoříme ten kousek umění - naše album - a prodáváme ho na trhu, už tím jsme součást kapitalistického systému. To, jak moc jsme jeho součástí se až tak nezmění tím, že budeme na major labelu. To, co se změní je, jak moc vytěžíme z toho, že jsme jeho součástí. Dám ti příklad. Pokud je někdo ochoten dát do propagace našich myšlenek víc peněz než dříve, znamená to doufejme to, že víc lidí uvidí a uslyší naše myšlenky. Jsme pořád ta stejná kapela, pořád prodáváme CD-čka a jsme součástí tohoto kapitalistického systému, ale - doufám - vychází z toho více dobrých věcí. Nevíme, jak to bude fungovat a co přinese budoucnost. Pokud se nakonec vrátíme na indie label, tak se vrátíme na indie label. Přežili jsme tam deset let. Tohle je další krok v historii kapely, kterým se snažíme, aby se lidi zamysleli nad globální politikou a jejím dopadem. Je to správná cesta? Nevím. Kapely jako Propagandhi si to nemyslí. A to je sakra skvělý. Lidé jako Mike Park, co s námi jede toto turné, si to nemyslí. Já jsem se s ním o tom bavil nespočetněkrát. Je to stejné jako se vším v životě, vztahem s dalším člověkem, mezi mužem a ženou, kapelou, životním stylem, čímkoli - můžeš k tomu přistupovat tak a já zase jinak. Říkám to moc rozmáchle, omlouvám se. Ale ve finále, pokud se někdo, kdo poslouchá Anti-flag déle než jeden den, rozhodne, že naše rozhodnutí přejít na major nemůže strávit, pak...se nedá nic dělat. Pro nás nemá smysl, abychom dělali vše pro záchranu tohoto jednoho vztahu. Jediná věc, kterou můžeme udělat je doufat, že ta osoba si z poslechu Anti-flag něco odnesla. Ať už to je jedno album, které se jí libí, jedna píseň, jeden text, který si odnesla z koncertu, jeden fanzine, který na koncertě někdo prodával, jeden odkaz z našeho webu, který se jí zamlouvá a kde se něco dozvěděla... Doufám, že to tak je. Naše kapela jsou čtyři lidé, co se snaží mít na svět ten nejlepší dopad.